Forgotten Voices

Historie


Na začátku bylo světlo. To světlo se zrodilo v hlavách dvou zakládajících členů Honzy a Aleše. Trvalo spoustu let než dostalo ustálenou podobu. Chvíli s někým, chvíli sám. To omrzí. A tak pokračovalo v hledání.

Honza je hudebníkem tělem i duší. Hudbě se věnuje prakticky od malička. Nejdříve hrál na flétnu, poté na kytaru. Bez hudby prakticky nežije. Od malička měl sen stát se velkým hudebníkem a hrát v kapele. Když dospěl do stádia, kdy si mohl dovolit založit sám vlastní kapelu, neměl na to sám dostatek odvahy. Lidé jsou od přírody leniví a nikomu z jeho známých se pouštět do něčeho takového nechtělo. S rodinou ovšem vycházel vždy dobře a tak se rozhodl oslovit svého bratrance Aleše. Ten v té době zrovna objevil kouzlo hudby a začal hrát na kytaru. Chvíli mu sice trvalo, než se to naučil, ale díky tomu, že má Aleš rád od přírody výzvy, plácli si spolu.

Světlo ucítilo příležitost. Tohle by mohlo vyjít. Rodina se nezapře. Co takhle nabrat další členy? Otázka se zpočátku zdála býti řečnická. Pod svícnem bývá největší tma a to, co má člověk přímo před nosem, většinou nevidí.

Pavel je bratrem Honzy. Hraje na housle již řadu let. Také prakticky od malička. Do jisté doby ho Aleš s Honzou, kteří jsou si vrstevníci, brali jako malého otravného sourozence. To se ale v jisté chvíli změnilo. Aleš dostal nápad jak změnit či vylepšit tu zavedenou koncepci rockové hudby. Vždyť housle jsou tak krásný hudební nástroj. Oslovili ho s nadějí v hlase pustit se do něčeho nového. Co v profesionální rockové hudbě není zcela ortodoxní. Pavel si velmi cenil jejich nabídky a vzal ji zcela vážně za svou. A tak vznikl prvopočátek Forgotten Voices.

To bychom měli. Kytara, basa a housle. To nejtěžší ale teprve příjde. Zbývají bubny a zpěv. Kde něco takového ale vzít? Osud.

Adam je spolužákem Honzy ze soukromého gymnázia v Ostravě Hrabůvce. Když se doslechl, že se hledá zpěvák, rozhodl se odpovědět na jejich volání. Proběhl menší konkurz s dalšími adepty a jelikož se Adam zdál býti jako nejlepší volba, vybrali jeho. Kdyby jen tehdy tušili jaký bič si to na sebe tehdy upletli. Adam začal být postupem času velice nezodpovědný. Texty písní se neučil. Na zkoušky chodil kdy se mu zachtělo a domluva s ním byla přinejmenším velmi obtížná. Vše zlé, je ale k něčemu dobré. Před měsícem se rozhodl ukončit své angažmá ve Forgotten Voices a odešel. S obavou, ale i úlevou to zákládající členové přijali.

Člověk se prostě nemůže zavděčit všem. Jeden má rád a druhý zase tohle. Vzít Adama do kapely byla sice chyba, ale chybami se člověk učí. Světlo na pár chvil jakoby ubylo na intenzitě, za to co následovalo potom by se dalo nazvat jako „Big Boom!“

Aleš jako hlavní frontmen kapely se nehodlal dívat, jak se jeho kapela postupně bez zpěváka rozpadá. Vytvořil inzerát, který vyvěsil do škol, na internet a čekal. Co něvidět se mu ozvali první adepti. Z vlastních tvorby, kterou se FV může chlubit, sestříhal dvě písničky a poslal je zájemcům s tím, ať se je naučí. Uspořádal konkurz a nejúspěšněji z něj vyšla osmnáctiletá Katka. Katka chodí na střední odbornou školu a její obrovskou vášní je právě zpěv.

Zdá se, že jsou konečně kompletní. Chyba lávky. Není tomu tak. Chybí bubeník. Sehnat kvalitního bubeníka s nadšením pro věc, schopného dělat kompromisy a zároveň udržet ten pravý „rytmus“ kapely je věc téměř nemožná. A přece.

Ještě před tzv. „Big Boomem!“ brouzdal Aleš jen tak po internetu. Když tu najednou narazil na něco, co ho přinejmenším zaujalo. Inzerát. Bubenice z okolí Ostravy nabízí své služby v kapele. Napsal ji e-mail, domluvili se na zkoušce a ejhle. Ono to začalo fungovat. Bubenice Eva se přiřítila k Forgotten Voices jako velká voda. Zpočátku se zdálo, že konečně někdo srovnal hladinu moří v oceánu Zapomenutých Hlasů, ale nakonec se ukázalo, že to byl opět krok stranou a po velice špatné komunikaci ze strany Evy, jsme byli nuceni se s ní rozloučit.

Po dalším usilovném hledání a pátrání v nekonečném oceánů bez ryb, se na nás opět po chvíli usmálo štěstí. Bubeník Tomáš, který už je rozhodně dostatečně vyzrálý na to, aby mohl hrát ve skutečné kapele, na rozdíl od předešlé bubenice Evy, se k nám rozhodl přidat asi na začátku dubna. Spolupráce s ním jde jako po másle, ale z předešlých zkušeností ještě neříkáme hop. Zatím jde ale vše skvělě a připravujeme se společně na další koncerty a vystoupení, na které se můžete společně s námi těšit.

Tady historie končí. Začíná přítomnost. A vypadá to, že budoucnost kapely je zase o něco čirejší. Kapela je něco jako rodina. Musí držet při sobě i za časů nečasů. Všichni členové kapely věří, že tyto nečasy jsou pryč a že už konečně prorazí do toho světa lepších zítřků. Úspěch a štěstí na nikoho nečeká. Je třeba mu jít naproti. Jak v životě tak v hudbě. Expect us!